datum:9.2.08
trasa: Praha Španělsko Algeciras trajekt Maroko Ceuta Ouuazzane
ujeté km: 180
Po nekonečných 3000 km jsme za 37 hod dorazili do přístavu. Jedeme dodávkou s vlekem na kterém vezeme motorky. V přístavu jsme ve 4 hodiny ráno. Jízdenky na trajekt, který jede denně od 7 do 21. každou hodinu, jsou ke koupi na každém rohu. Cena za jednu motorku a osobu dělá 40 EU. Parkoviště pro soupravu stojí v přístavu 20 EU na den, ale nakonec nedaleko nacházíme za 13. V 6.30 stojíme ve frontě na nalodění a udržujeme nervozitu. Po sedmé se dozvídáme že trajekt pro vysoké vlny a vítr do oznámení nepojede.V jedenáct jsme na palubě. Uvelebujeme se v baru, a v tom nám pani rozdává pytlíky na blití. Všichni jsme unaveni tak odpočíváme. Přestože Pavel v autě vyrobil v polovině úložného prostoru místo na spaní, každý za ty dva dny naspal slabých pět hodin.Loď vyráží a začíná to houpat. Na otevřeném moři jsme se až báli. Obrovský trajekt se naklání, a někteří Maročtí slabší jedinci zvracejí do pytlíků. Na Marocké straně se nám daří poměrně rychle vyřídit vstupní formality a vyrážíme asi v 16 hodin směr Fess.Končíme v Ouazzane. Přijíždíme po tmě.
datum:10.2
trasa:Ouazzane Midelt
ujeté km:320
Ráno vstáváme v 7 hodin a v devět jsme na cestě. Jedeme přes opičí háj, až do výšky 2036 m. Krásná krajina v horách mezi pastevci.Kocháme se, až se začíná stmívat. Asfalt vystřídala šotolina kterou jsme si užili při světlech. V nejvyšším bodě jedeme kousek po sněhu, se kterým se Venca kamarádí tak, že si lehá. Unaveni hledáme hotel. Poslední tři hodiny jsme jeli za tmy a v prachu. Na hotelu se nás ujímá mladý Berber, který mluví německy. S Jardou, který se poslední dva měsíce věnoval studiu arabštiny, se pouští do konverzace. Při popíjení slivovice a piva, dospěla konverzace tak daleko, že nám Ismajl vyprávěl berberské vtipy, ukazoval kouzla a učil vázat šátek na hlavu. Jeden vtip za všechny.Víte proč nemá kohout ruce? Protože slepice nemá kozy... S veselou jdeme spát.
datum:11.2.08
trasa: Midelt Tinerhif
ujeté km:400
Vstáváme a jako první nás zajímá výměna peněz. Po večerním přátelství s místním průvodcem Ismailem, kdy jsme se za pár loků slivovice stali jeho kamarády, ráno sedl za Vaška na motorku a odebrali jsme se navštívit asi 30 km vzdálené doly v Aoli. Tam žila celá Ismailova rodina. Dostali jsme pohoštění s prohlídkou domu a okolních dolů. V Mideltu plníme nádrže a hurá do hor. Projíždíme krásnou hornatou přírodou a nádherným kaňonem u Asoulu. Při zastávce v kaňonu slyšíme divné zvuky. Dlouho nevíme co to je, až se z poza zatáčky vynoří asi dvacet místních děvčat. Každá má na zádech 100 kg chroští a zpívají. Nechtějí fotit. V 1900 metrech je docela zima, tak to natahujeme do kempu. Nakonec usmlouváme za 200DH hotel pro všechny se snídaní. Večer krátké posezení a zítra konečně do pouště.
datum:12.2.08
trasa: Tinerhir Erfoud Merzouga
ujeté km: 220 + trénink v dunách
Za sluníčka a po snídani kdy jsme se těšili na formague a dostali jsme trujůhelníčky veselá kráva, vyrážíme směr poušť. Cesta je docela nezajímavá. Samý asfalt a okolo oproti nabytým zážitkům nic k vidění. Potkáváme stádo velbloudů ve kterém byl jeden albín ( bílý ) Kousek před Erfoudem je u silnice postaven slibně vyhlížející Berberský stan. Po malém poježdění v písku zastavujeme na čaj. Slušný zážitek. Seznamujeme se s Mohamedem, který nalévá čaj a vyndává cosi jako housle, vyrobené s plechovky od oleje na klacku s dvěma drátky. Vyndává ještě bubínek a začíná koncert. Všichni jsme se vystřídali a moc se u toho nasmáli. Stále se potvrzuje jak jsou Berbeři veselí a vstřícní. Ve městě bereme benzín a kupujeme pivo. Konečně vjíždíme na pistu. Venca a Jarda se pomalu seznamují s pískem. Každý začátek je těžký. My s bráchou to máme za sebou už s Tunisu. Asi po hodině dorážíme do Merzougy. Slibované 200 m duny jsou opravdu tady. Krásné oranžové scenérie. Ubytováváme se v hotýlku, sundáváme bagáž a jde se trénovat. Je třeba vyzkoušet jak se padá do písku. Někomu to jde lépe a někomu hůře. Dál nebudu komentovat...
datum:13.2.08
trasa: Merzouga Rujn Rissany Merzouga
ujeté km:116
Ráno vstáváme abychom viděli východ slunce nad obrovskou dunou, kterou máme přímo za hotelem. Bohužel byl opar. Po snídani vyrážíme na asi 20 km vzdálený Rujn. Je to rozpadlé hliněné stavení. Výjezd z Merzougy se nám v písku moc nepovedl. Skoro všichni se trápíme. Asi po 8 km dávám povel upustit kola.Jsme někde okolo 0.6 atm, a rázem jsou motorky jakž takž ovladatelné. Pavel na KTM 185kg jezdí jako drak, Já na BMW 1200 adventure si to taky užívám a Jarda s Vaškem, taky na těžkých BMW se každým ujetým metrem zlepšují. Včera jsem si myslel, že nebudou schopni s námi absolvovat chystaný přejezd pouští, ale opak je pravdou. Hoši prošli dvoudenním rychlokurzem, a zítra s bagáží složí zkoušku. V Risany tankujeme plné nádrže, kupujeme na hlavu 6 l vody. K večeři je kuskus a všichni unaveni lezeme do peří před devátou. Poznámka Vaška a Jardy: hoši děkujeme že jste nás tam nenechali.
datum:14.2.08
trasa: Merzouga Hi Remhilia sezoní řeka
ujeté km:114
Svítá. Dnes jedeme konečně na pravý přejezd bez civilizace. Začíná opravdová expedice. Vydáváme se po trase, kterou již projel Beba. Asi 20 km asfaltu a potom hamada. Cesta z počátku vypadá jako pohodička, než dojedeme na křižovatku, kde místní průvodci (samozřejmě za patřičný obnos) nás přesvědčují, že tato cesta je neprůjezdná a oni jsou ti jediní, kdo nám můžou pomoci najít tu správnou. Ve směru kam jedeme je v dáli vidět písečná bouře, a tak raději dáváme na domorodce a otáčíme dle jejich návodu zpět na cestu za horami. Tuto cestu jsme nenašli, a stále sledováni mladíkem na Babetě, jsme se nakonec nechali přesvědčit a následovali jeho stroj. Pravda je, že nás provedl skrz sjízdný terén mimo projeté cesty od aut, ve kterých se pro hluboký písek s napakovanými motorkami nedalo vůbec jet. Nakonec se dostáváme na zhruba stejné místo odkud jsme se vrátili. Asi po 20 min nám dochází, že nás tahá za nos, a vlastně pokud by jsme dál pokračovali po naší naplánované cestě, byli bychom cca po 500m za krizovou oblastí. Inu nedejte vždy na domorodce. Chtěl po nás 200 DH, ale dali jsme mu 60 a jeli dál.Pokračujeme přes suché jezero a po krátkém, ale obtížném terénu zastavujeme na oběd rýži se zeleninou v opuštěném kempu. Je to hliněná stavba, někde v jedné čtvrtině naší cesty. Po obědě nám do setmění zbývají jen tři hodiny.Přijíždíme do další vesnice a všichni toho máme dost. Dál jedeme podle trasy, ale terén je čím dál tím těžší. Topíme se v písku a snažíme se mezi křovisky najít tu nejlepší cestu. Ve vesnici se k nám připojil Ahmed na kole, kterému jsme po předešlých zkušenostech, už od počátku říkali, že ho nepotřebujeme, a že mu nic nezaplatíme. Přesto nás na kole dál sledoval, a teď už víme, že čekal na svou příležitost. Dorazili jsme po úmorné dřině k tak zvané sezónní řece, která jak jsme později pochopili, právě začínala protékat korytem. Nakonec jsme vzali za vděk, a nechali se odvézt k přejezdu řeky. Dojeli jsme asi 500 m po proudu, kde bylo koryto ještě suché, a na poslední chvíli, před přitékající vodou, jsme dostali motorky s pomocí domorodého kluka na druhou stranu. Okamžitě se setmělo a špinaví, zpocení, stavíme stany a rozděláváme oheň. Všichni nechápeme tu hříčku přírody , že přes 30ti metrové naprosto suché koryto, se do 20ti minut valí řeka, na které by si zařádil kdejaký rafťák. Jsme asi 2 metry nad hladinou, která neustále stoupá proto se rozhodujeme držet noční hlídky. Dnes jsme si opravdu sáhli na dno, a bude to pro nás celoživotní zážitek.
datum:15.2.08
trasa: Hi Remhila někde v horách u Boularine
ujeté km:120
Ráno balíme po celonočních hlídkách u vody a za plného slunce.Pár kilometrů jedeme ještě v těžkém písku, krajina se začíná měnit na šotolinu, pevný podklad nebo kamení. Cesta nám docela ubíhá, ale do naplánovaného cíle jsme se nedostali. Asi v půli cesty jsme dali na opuštěném kempu obídek. Jedeme co to jde .Je hodina do setmění a my se rozhodujeme stanovat. V osm už spíme.
datum:16.2.08
trasa: Bou Larine Mhamid
ujeté km: 118
A zase balíme stany a již se těšíme na sprchu v Mhamidu. Cesta hamada a vcelku nic zajímavého. V Tagounite se zastavujeme na oběd. Je to vojenské město se širokou asfaltkou. V Mhamidu se ubytováváme v kempu. Hned se k nám hrne Dán mluvící německy. Má expediční náklaďák, a po krátké výměně zkušeností a poznatků z cest nám přinesl flašku fernetu.Ta opravdu bodla Hlavně Jardovi se sračkou..Díky...
Ještě jsme se ve vedlejším prázdném hotelu posilnili pár pivečky, a jdeme spát. Leháme v hliněných chatkách se střechou připomínající berberský stan.
datum:17.2.08
trasa: Mhamid Abd en nebi
ujeté km: 135
Po naplánované trase vyrážíme za vesnici. Začíná zase hluboký písek. S bráchou se by jsme jeli, ale Jarda toho má už opravdu dost. Dva dny průjmu a boje s pískem ho vyčerpali. Obrovsky se zlepšil, ale team je silný jedině tehdy pokud je pohromadě.Dohodli jsme se tedy, že pojedeme blíže k horám, kde snad nebude tolik fyzicky náročného písku a bude převládat šotolina. V Tagounite bereme benzín a zahýbáme doleva. Domorodec nás upozorňuje, že nás čekají velké kameny. Skáčeme jako kamzíci a je až z podivem, co motorky dokážou vyjet .Cesta je čím dále tím strmější. Jedeme korytem řeky po obrovských balvanech, cestách po vrstevnici hor a co vyšplháme nahoru musíme absolvovat také dolu. Sjezdy jsou daleko náročnější. Nakonec přijíždíme do Abd en Nebi. V prvním stavení v malé vesnici, kterou jsme ani nenavštívili, domlouváme ubytování. Hned se nás ujímá milý domácí. Čeká nás nádherný konec dne. Lachen nám hrdě představuje rodinu a ukazuje tradiční kuchyni. Je to černá místnost s pecí, kde dcera šťouchá těsto na chleba. Ve stavení není proud ani plyn, tak nám vše dělá na ohni. Vynikající večeře. Pán domu jí s námi a nám hned dochází, že pokud si nepospíšíme, tak nám z jednoho talíře všechno sní. Večer uléháme do jedné místnosti na zem, a oddáváme se zaslouženému odpočinku.
datum:18.2.08
trasa: Abd en Nebi pohoří Tizi Ticha 20 km před Taddert
ujeté km: 316
Společné foto s rodinou domácího, snídaně a pomalu zpět do civilizace. Jedeme asi 30 km po šotolině, kde potkáváme dva německé motorkáře. Jeden který se drží vzadu má naprosto nevhodné obutí, a jeho nešťastný čekající kolega nám vypráví jak jedou po asfaltu. Krátká konverzace a pokračujeme dál po silnici směrem naTaddert. Před Tadertem zajíždíme do oblasti starých Ksarů u Ain Benhaddou. Silnice se mění na polňačku a vzhledem k tomu že je po dešti, začínáme zápolit s bahnem. Pokud se červená hlína nezměnila v šedý jíl dalo se jet. V jednom kopci za vesnicí, ale definitivně končíme a obracíme. Bahno zastavuje Vaškovi přední kolo, tak že jsme ho 15 minut montpákama dostávali z prostoru mezi kolem a blatníkem. Vracíme se na asfaltku a začíná pršet. V zimě a dešti dojíždíme do vesnice (moto bůh se smiloval ), kde na jedné tmavé budově svítí nápis Amstel. Přes mokré brýle hledám nápis hotel. Vše klaplo a opuštěnou hospodu jsme obrátili naruby. Flaška Ginu padla za půl hodiny, večeře a rozpálená kamna a jdeme spát.
datum:19.2.08
trasa: hospoda Amstel Marakech
ujeté km:131
Probouzíme se do deště. Jarda má stupňující bolesti zad. Oblékáme nepromoky a hurá do deště. Stoupáme do hor, až do výšky 2238 m, kde je 1,5 stupně. Sjíždíme se sedla do nížiny již za slunce a teplota pomalu stoupá až na 20 stupňů. Po dvou hodinách přijíždíme do Marakeche. Voláme marocké paní ( kontakt na Čechy pracující v Maroku), že je krátce pozdravíme. Paní Jana nám nabízí ubytování a prohlídku Mediny. S rozpaky přijímáme. Podle GPS se setkáváme na třídě Mohameda 6. Prohlídka Mediny stála za to. Večer nás Jana s Josefem a několika svými přáteli královsky pohostily. Vyprávíme zážitky z cesty a najednou jsme měli všichni pocit, že se známe léta. Jano a Pepo, ještě jednou děkujeme za krásný večer.
datum:20.2.08
trasa: Marakech Kasba Tadla Mrirt
ujeté km: 372
Ráno nám Jana udělala čtyři sendviče, za které dodatečně děkujeme. Jedeme směr Cascades d Ozoud. Jsou to krásné vodopády padající do hloubky 120 m. Dál už jen opravdu nezajímavý tranzit na trajekt.Chceme se ubytovat v Khénifra, ale nejsme schopni najít hotel s parkováním. Nakonec asi o 20 km dál máme štěstí. Parkování nám hoteliér zajišťuje ve vedlejší naolejované dílně. Dojeli jsme už potmě. Večeříme a jdeme spát.
datum:21.2.08
trasa: Mrirt Ouzzane
ujeté km: 257
A zase prší. Hnus a jedeme.Chceme se zastavit na vykopávkách Volubili, ale v bahně a za deště jen zastavujeme na foto ze silnice a jedeme do vyzkoušeného hotelu do Ouazzane. Těsně před městem Vašek zastavuje a hlásí že právě zde jsme spojili kruh. Ujeto 2800 km. Na ceduli přikázaný směr lepíme samolepku a pokračujeme. Padl návrh dojet až do přístavu, ale nakonec jsme se rozhodli, že raději ráno brzo vyrazíme.
Datum:22.2.08 –24 .2.08
Trasa: Ouzzane Ceuta Algeciras Praha
Ujeté km: 180 Maroko - autem 30026
Šli jsme brzo spát, tak vstáváme v 6 hodin.Po sedmé startujeme a jedeme co nejrychleji na hranice. Hledáme banku, abychom vyměnili zbylé peníze. Na pobřeží začínáme mít obavu že trajekt asi přes silný vítr nepojede. Peníze jsou vyměněny a jsme na hranicích. Formality zabrali necelou půl hodinku. Asiu v půl jedné jsme u trajektu, ale po zaplacení lístků se naše očekávání potvrdilo. Nakonec se naloďujeme kolem páté a v deset večer vyrážíme nabaleni s motorkami na vleku. Střídáme se po dvou hodinách, a rozdíl oproti cestě z Prahy do Španělska ve spánku za jakýchkoliv podmínek. Při cestě před čtrnácti dny jsme nebyli schopni pořádně usnout, a po skušenostech s Maroka spíme i ve stoje. Jedeme průměrně 98 km / hod a za 36 hodin jsme v Praze.
KONEC CESTOPISU
Několik technických dat:
Ujeto : 2986 km; v terénu cca 1000 km
Náklady na dopravu: Praha – Španělsko - Praha – cca 1200 EU dohromady
Náklady na pobyt vč. benzínu a trajektu: cca 400 EU na hlavu
Počasí: max teplota 29 st, min teplota 1,5 st
Max. výška 2238 m
Poruchy: 2x pneu, ulomená mlhovka, pomuchlané kufry, 3x blinkr
SLOVA NA KONEC
Honza:
Posílám tímto poděkování mojí manželce, která mi trpí moje cestovatelské choutky. Děkuji Lído.
A vám hoši : s vámi kamkoli. Dovedli jste sklonit hlavu a chtít. Doufám že se Vám to líbilo.Mně moc.
Jarda Hanzelka:
Dostal jsem možnost vyjádřit své pocity k expedici Maroko 2008. Bylo to pro mě něco neuvěřitelně nádherného ze všech možných pohledů. Rozmanitost přírody od pouště po pohoří Atlas. Za ty dva týdny jsme jeli v teplotních rozdílech od +1 do + 30 stupňů Celsia. Jeli jsme od písečných dun přes kamenitou poušť hamadu, topili jsme se v bahně, brodili jsme řeky, jeli po "šlapačové trati" a dokonce malý část cesty byl i na sněhu. Všichni máme úžasný adrenalinový zážitek z přejezdu řečiště sezónní řeky právě v okamžiku, kdy se její koryto začalo plnit neuvěřitelným množstvím vody. Potkali jsme se jak se svéráznými araby tak s pohodovými berbery. Na některá setkání s "domorodci" vzpomínám do teď a zdravím tímto na dálku Ismáíla. I náš koncert v berberském stanu začíná získávat body na arabských hitparádách :-)) Pro mě byl tento výlet přínosný jak pro mé učení jízdy v terénu, tak jsem ho pojal i studijně pro své začátky studia arabštiny, kde při jakémkoliv nově objeveném výrazu jsem se přiřítil se svým notýskem a vše zapisoval a konzultoval s araby, z čehož měli všichni samozřejmě velkou srandu. Když celý pobyt skončil, podezíral jsem kluky, že mi zatajili délku našeho pobytu v Maroku, protože tohle všechno se opravdu nedá (prostě nedá) stihnout za 2 týdny. S touhle partou se fakt nebojím jít do jakékoliv další sebe bláznivější expedice.
Zvláštní poděkování: všem za všechno.
Pavel:
Tímto bych chtěl smeknout před bojovností a nasazením Venci a Jardy při zdolávání velmi náročného terénu, který nám připravila marocká poušť. My s Honzou jsme již věděli jak se na písku jezdí od loňska z Tunisu, tak pro nás to bylo jen oživit si staré návyky.Po prvním odpoledním krátkém tréninku v písku jsem přestával věřit, že kluci zvládnou na jejich těžkých BMW plánované několikadenní přejezdy pouští. Druhý den jsme vyrazili bez bagáže do dun. Po pár hodinách jsem byl v klidu, kluci v písku řádili bez větších problémů. V průběhu Marocké expedice jsem zjistil, že loňský Tunis byl nesrovnatelně lehčí, o to víc si uvědomuji jak se kluci museli nadřít při počátečním se broděním v hlubokém písku. Letos se parta opravdu vydařila a i když jsme toho mockrát měli "plné zuby" vždycky zbyla síla na nějaké ty legrácky.
Zvláštní poděkování:
Honzovi, že naplánoval tak úžasné trasy a přemluvil mě ke zdlouhavému přejezdu autem do Španělska - 3000 km.Vaškovi, že nás rozveseloval různými žertíky, Jardovi, že v průběhu expedice zdokonalil jízdu v terénu tak, že jsme ho ke konci nemuseli vyhrabávat z písku a v neposlední řadě Janě a Pepovi z Marockého Marrakeše, kteří pro nás uspořádali skvělou večeři s výborným jídlem a lahodným pitím.
Na závěr :
Tak kluci dík za skvělou dovolenou a příště "JEDÉÉM" Pavel
Vašek:
Honza mi dal za úkol dopsat do cestopisu k jednotlivým trasám ujeté kilometry, doplnit ho o závěrečné slovo moje a kluků, kteří mi příspěvky poslali obratem mailem a celé to odeslat web masterovi, aby umístil tyto naše řádky na stránky. Většina lidí se na cestopis a fotografie bude dívat z pohledu cestovatelského, možná pro načerpání informací před plánovanou cestou po Maroku, či ze zájmu našich známých a přátel.
A to je dobře, protože proto to tu je.Ale dovolte mi napsat pár mých osobních pocitů, protože tahle výprava pro mne znamenala hodně. Cesta, kterou naplánoval Honza byla možná náročnější, než očekávali sami kluci Honza s Pavlem, kteří mají už lecos za sebou a o to byla těžší, pro mne a Jardu, kteří prakticky slezli z asfaltu do terénu, v kterým se střídal hluboký písek, hamada a kameny, do kterých bych se kolikrát nevydal ani pěšky v pohorkách, byla naše cesta zkouškou. Zkouškou, kterou zvládli všichni nejen umem ovládat naložené motorky v různorodém terénu , ale i psychicky. Ono není vůbec jednoduché, když je člověk na pokraji svých fyzických sil, ohlídnout se za sebe, sesednout z motorky a jít několik metrů pískem pomoci kamarádovi vyprostit dvě stě padesáti kilovou zahrabanou motorku po stupačky. A bylo to samozřejmé. Vzájemné hlídání vždy toho za sebou, počkání, když se ti v nepřehledném terénu ztrácel, pomoc když se někdo zahrabal, nalezení síly při vyprošťování uvízlých motorek ze suchého koryta řeky, kde se na nás valila sezoní řeka a mi jsme byli po těžké jízdě v hlubokém písku řádně vyčerpaní. Možná si teď někdo řekne, že to přeháním, ale já i kluci víme o čem píšu.
Jsou to chvilky, které trvali asi sedm dní z naší výpravy, protože jinak byla cesta docela pohodová, ale právě tyhle úseky nás spojovaly víc, než kdyby jsme spolu najezdili tisíce kilometrů někde po silnicích.
Jeden človíček mi řekl, že jsme na jedné společné fotografii , kterou jsme udělali na konci výpravy, hodně podobní. Podobně ostříhaní, podobně prošedivělí,zarostlí, dle vzezření podobný typově. Nevím. Honzu s Pavlem jsem poznal před půl rokem a před výpravou jsme se viděli jenom v hospodě na přípravných schůzkách. Ale co vím, tak to je, že s těmahle klukama a Jardou pojedu kamkoliv, na jakoukoliv cestu do jakéhokoliv terénu, protože vím , že nikdy nikdo nikoho nikde nenechá ! Díky Vám chlapci, že jste takoví, jací jste.
A můj závěr?
Prožil jsem zase jednou něco úžasného s partou lidí, na který se nikdy nezapomíná.
Povídka od marocké paní ...
Touareg a Mimozemšťané
K setkání došlo na třídě Mohameda šestého, krásném a širokém bulváru, který protíná celý Marrakéš. To aby se náhodou v tom jeden a půl miliónovém městě neminuli. Ale nešlo je přehlédnout. Mimozemšťany tu člověk nepotká na každém kroku. Majestátně se šinuli, až dojeli k Touaregovi.
Kdyby to byl Touareg v modrém hávu na divokém arabském koni, který by je zval, ať přeruší svoji spanilou jízdu Marokem a odpočinou si v jeho stanu, určitě by neváhali ani minutu, protože by to zapadalo do jejich dobrodružství. Z Touarega ale vystoupila blondýna, která jim nabízela nocleh ve vile a tak se museli poradit….. Nakonec se rozhodli, že pro jednou nebude tak zle a tak si je odvezla do nedaleké rezidence.
Když shodili výstroj, převlékli se do krásných triček v barvě písečných dun. Na levém rukávu typ stroje, jméno a krevní skupina, na pravém marocká a česká vlajka, na hrudi emblém „Czech trophy team“, na zádech pak celý africký kontinent, Maroko a letopočet 2008. Nádhera! Abych nezáviděla, taky jsem jedno dostala a pyšně s nimi vyrazila do mediny. Všude, kudy jsme procházeli, budili jsme pozornost, ale nic nás nezastavilo, až v hloubi souků Kouba Almorávidů z počátku 12. století, důmyslné zařízení, ze kterého bylo město zásobováno vodou, a pak hned vedle Modersa Ben Yousef, koranická škola ze 16. století, šperk arabsko-andalouské architektury. (To aby si nemysleli, že Marokem jen tak profrčí a kulturu minou.) Tam jsem je ponechala jejich osudu se škodolibou myšlenku, že si pěkně pobloudí, než se propasírují zpátky všemi souky, a vracela jsem se sama. Prodavači se divili, kde že jsem tu svou expedici nechala…. Ale zpátky doma byli natotata, a to ještě cestou stačili: ochutnat gyros, místní pivo, placatý chleba, čerstvě vylisovaný pomerančový džus a nevím, co ještě. Kdo umí, umí, no.
Celý večer jsme pak ještě s dalšími přáteli proseděli nad mapou Maroka, sledovali, kudy vedla jejich cesta, jaké lidi potkali, poslouchali, jak je překvapila vodní stěna náhle se valící vyschlým korytem sezónní řeky Rheris, prohlíželi fotky, jak to kdy kde kdo „položil“ nebo naopak ustál, jak se jezdí duny, nasmáli se u videa s virtuózem Jardou Hanzelkou a střídavě připíjeli na zdraví, na Maroko a na dobré cesty.
Ale všechno má svůj konec. Druhý den se zase převlékli do mimozemšťanského a za nenápadného zvědavého přihlížení zahradníků z celé rezidence osedlali své stroje a vyrazili směrem k horám Vysokého Atlasu, který obkružuje Marrakéš. Zamávali na rozloučenou a byli pryč.
Něco nám ale zanechali. Touhu vydat se taky za dobrodružstvím na marocké pisty, cestou necestou, přes kameny a písky. Ahoj, kamarádi! Rádi vás zase uvidíme!
Lalla Marakchía a Jose.
(c) Copyright by Trophy team
